Žena šest let krmila tu samou vránu.

Každé ráno starší žena vycházela na balkon s hrstí drobků chleba. Zpočátku se pták držel dál, pak začal přistávat blíž a po roce už kloval klidně přímo z její dlaně. Sousedé si na ptáky stěžovali, nadávali, dokonce trávili holuby a jiné ptactvo na dvoře. Ale tuhle vránu se z nějakého důvodu nikdo nedotkl. Jako by sama věděla, kde je nebezpečno a kde může věřit.

Žena žila sama. Manžel zemřel už dávno, syn se odstěhoval do jiného města a volal čím dál méně. Ráno začínalo konvicí na čaj, starým županem a kroky na balkon. A vrána už čekala — na zábradlí, s lehce nakloněnou hlavou, jako by zdravila.

Mluvila na ni nahlas. Vyprávěla jí o počasí, o sousedce z pátého patra, o bolesti v koleni. A pták poslouchal. Po svém, mlčky.

Šest let — ani jeden vynechaný den.

A pak jednoho dne vrána nepřiletěla.

Žena vyšla jako obvykle. Držela drobky v dlani. Čekala. Podívala se na zábradlí. Ptáci létali po dvoře, někde v dálce krákali, ale ta její — nikde.

Stála tam asi deset minut. Pak dvacet. Drobky v dlani zvlhly.

Další den vyšla znovu.

A třetí.

Žena šest let každý den krmila na svém balkoně tu samou vránu: ale jednoho dne pták nepřiletěl a brzy se dozvěděla něco strašného  Pokračování v prvním komentáři 

Jednou na dvoře starou paní zastavila sousedka.

— Tu černou jste krmila vy?

— Ano.

— Srazilo ji auto. Na zatáčce u obchodu. Viděla jsem to…

Žena jen přikývla. Nic neřekla. Prostě se vrátila domů.

Balkon zůstal prázdný. Tichý. Ráno přestalo mít smysl.

O několik dní později někdo zazvonil u dveří. Na prahu stála ta samá sousedka.

— Promiňte… Můj otec vás prosil, abych vám to vyřídila. Je nemocný a skoro nevychází z domu. Říká, že dřív každý den sledoval z okna, jak krmíte vránu. Ptá se, proč už nevycházíte na balkon.

Žena nejdřív nechtěla jít. Nakonec ale sešla o patro níž.

V pokoji byl cítit pach léků a stáří. U okna seděl hubený muž asi pětasedmdesátiletý. Podíval se na ni pozorným, klidným pohledem.

— Už nepřilétá? — zeptal se.

— Už není, — odpověděla žena tiše. — Srazilo ji auto.

Muž dlouho mlčel.

— Ptáci žijí kratší dobu než my, — řekl nakonec. — A lidé také odcházejí. Ale život nekončí. Šest let jste se o ni starala. To znamená, že se umíte starat.

Kývl směrem k oknu.

— Na dvoře je jich spousta. Nějaká stejně přiletí. A když nepřiletí — stejně vycházejte. Mně bylo klidněji, když jste stála na balkoně.

Žena hned neodpověděla.

Druhý den ráno vyšla znovu s drobky. Ne proto, že čekala tu samou vránu. Ale proto, že na dvoře někdo čekal a díval se jejím směrem.

Nejdřív přiletěli holubi.
Pak si na okraj zábradlí sedl jeden černý pták.

Žena jen natáhla dlaň.