Baletka se styděla před ostatními tanečnicemi, když jí otec přinesl baletní špičky přímo do sálu. Když se jí všichni začali smát, dívka ho odehnala… ale pak se stalo něco nečekaného 

Ráno u Anny doma začalo hádkou a slzami. Znovu se pohádala s otcem kvůli baletním botám. Už tři roky chodila na tanec a snila o tom, že se jednou stane skutečnou baletkou. Ostatní dívky měly krásné kostýmy a drahé špičky, zatímco její věci byly staré a opotřebované.

Nejvíc ji trápily právě boty. Byly sešlapané, zašlé a místy úplně ošoupané. Anna měla pocit, že právě kvůli nim se na ni všichni dívají s lítostí.

Otec se chystal do práce. Pracoval na stavbě, bral ty nejtěžší směny, vracel se domů unavený, s bolavými zády a zničenýma rukama. Anna ho znovu prosila o nové boty. Říkala, že se stydí jít do sálu, že se blíží vystoupení a že se jí ostatní smějí.

Otec jí tiše vysvětlil, že teď nemá peníze, že musí ještě chvíli vydržet, ale že určitě něco vymyslí. Anna už ale nechtěla poslouchat. Vztekle popadla staré boty a hodila je po něm.

Otec jen sklopil oči, zvedl je ze země a nic neřekl. Anna odešla na trénink a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Měla pocit, že jí nikdo nerozumí. Otec ještě chvíli stál v předsíni s těmi botami v rukou, jako by o něčem přemýšlel. Pak si je vzal s sebou a odešel do práce.

Na stavbě byl těžký den. Ale i tam myslel jen na dceru. O polední pauze vytáhl její staré boty, pečlivě z nich očistil špínu, dlouho drhl opotřebovaná místa a pak našel zlatou barvu a opatrně jimi začal přetírat látku.

Na konci dne vypadaly boty úplně jinak. Leskly se a působily skoro jako nové. Nebyly dokonalé, ale byly krásné a upravené.

Otec se na ně podíval a poprvé za celý den se usmál. Chtěl dceru potěšit. A tak po práci, unavený a v pracovním oblečení, zamířil rovnou do taneční školy.

V baletním sále právě probíhala zkouška. Dívky stály u tyče a opakovaly pohyby. Anna se snažila soustředit, dokud se v sále nezačal šířit šum. Jedna z tanečnic si všimla muže u dveří. Pak další. Za pár vteřin se na něj dívali všichni.

— Kdo to je?
— Co tu dělá?
— Proč vypadá jako bezdomovec?
— Fuj, je cítit…

Anna se otočila — a ztuhla. Ve dveřích stál její otec. Unavený, zaprášený, ve staré pracovní bundě.

— Dcero, přinesl jsem ti boty, — řekl tiše. — Podívej, opravil jsem je. Teď můžeš klidně trénovat i vystupovat.

V sále se rozhostilo ticho… a pak se někdo zasmál. A další.

— To je tvůj táta?
— Ty jsi z chudé rodiny?
— To je ostuda…

Anna cítila, jak jí hoří tváře studem. Všichni se na ni dívali. A místo aby k otci přišla, poděkovala mu a objala ho, vyděsila se jejich smíchu.

— Ne, to není můj otec, — řekla ostře. — To je jen pomocník mého táty.

Otec ztichl. Jeho výraz se změnil, ale pořád držel boty v rukou.

Anna k němu rychle přišla, vytrhla mu je a podrážděně je hodila na zem.

— Odejdi odsud, děláš mi ostudu! — řekla nahlas, aby to všichni slyšeli.

Otec se nehádal. Nic nevysvětloval. Jen se tiše podíval na dceru, sehnul se, zvedl botu a pomalu odešel ze sálu.

Ale pak se stalo něco, co Anna vůbec nečekala… a čeho později hořce litovala 
Pokračování příběhu najdete v prvním komentáři 

Teprve když se za ním zavřely dveře, ucítila Anna v sobě tíhu. Pýcha jí ale nedovolila běžet za ním. Dělala, jako by se nic nestalo, zvedla boty a pokračovala v tréninku.

Večer otec doma nebyl. Přišel pozdě, nic neřekl a od té doby byl ještě tišší než dřív.

Druhý den našla Anna na posteli krabici. Uvnitř byly nové baletní boty — skutečně nové.

Byla šťastná. Objala je a běžela na trénink.

Po soutěži získala ocenění. Dostala diplom, pochvalu za techniku i výraz. Všichni jí gratulovali. Dokonce i dívky, které se jí včera smály, se na ni dívaly jinak.

Ale když stála s oceněním v ruce, uvědomila si, že nemá s kým sdílet radost. Otec tam nebyl.

Když přišla domů, zazvonil telefon. Řekli jí, že její otec je v nemocnici. Na stavbě se mu udělalo špatně — z vyčerpání a neustálé práce.

Anna zůstala stát jako přikovaná. V hlavě se jí začala vracet každá věta, kterou mu řekla. Jeho úsměv. Ty opravené zlaté boty. To tiché odcházení.

Rozběhla se do nemocnice. U dveří pokoje se třásla strachem. Když vešla, otec ležel bledý a slabý. Jeho silné ruce teď nehybně ležely na dece.

Anna si k němu sedla a rozplakala se.

— Tati, odpusť mi… prosím, odpusť… byla to moje chyba… — šeptala a držela ho za ruku.

Slzy jí stékaly po tváři. V tu chvíli už nemyslela na nic jiného — ani na tanec, ani na ostatní, ani na úspěch. Jen chtěla, aby otevřel oči.

Po chvíli se opravdu probral. Podíval se na ni a slabě jí stiskl ruku.

A Anna pochopila to nejdůležitější.