Lesník si jich všiml už z dálky. Čtyři muži šli po mýtině s puškami a táhli za sebou kořist. Vyšel jim naproti a pevně řekl:

— Okamžitě přestaňte lovit a vypadněte z lesa. Tohle je chráněná oblast.

Podívali se na sebe a rozesmáli se. Stařec byl sám, a jich bylo čtyři — silní, drzí a jistí si svou beztrestností.

— Za svá slova zaplatíš, dědku. Ještě se nenarodil ten, kdo by nám mohl rozkazovat, — procedil jeden z nich.

Všechno se odehrálo rychle. Popadli ho, srazili do sněhu, svázali mu ruce i nohy. Snažil se vyprostit, ale síly byly nerovné.

— Pověsíme ho na strom jako živou návnadu. Medvědi a vlci si dnes dají pořádnou hostinu, — navrhl další.

Přehodili lano přes silnou větev, zvedli ho hlavou dolů a pevně uvázali uzly. Krev se mu okamžitě nahrnula do hlavy, před očima se mu zatmělo.

— Hezky si to užij. Zítra se vrátíme pro tvoje kosti, — hodili po něm na rozloučenou a se smíchem odešli.

Sníh padal velkými vločkami. Les se rychle ponořil do ticha. Stařec visel bezmocně, převrácený, s ochablýma rukama. Věděl, že se sám neosvobodí, i kdyby bojoval do posledních sil.

Křičel, volal o pomoc, ale kolem byl jen les. A najednou se z dálky ozval šelest.

Čekal, že uvidí lidi, ale mezi stromy se objevila šedá silueta.

Vlk.

Predátor se nejprve zastavil opodál a pozorně se díval. Pak udělal krok. A ještě jeden. Sníh tiše křupal pod jeho tlapami. Jantarové oči nespouštěly z člověka pohled.

Lesník ztuhl.

— Tak to je konec… — prolétlo mu hlavou. — To je můj konec.

Když vlk dlouze zavyl, sevřelo se mu uvnitř všechno.

— Ještě si volá další… — pomyslel si.

Už se v duchu loučil se životem, když zvíře udělalo něco, co mu vyrazilo dech a po zádech mu přeběhl mráz. 

Pokračování příběhu najdete v prvním komentáři 

Vlk vyskočil a zakousl se do lana. Lesník si nejdřív myslel, že ho chce přetrhnout, aby se k němu dostal. Lano se napjalo, zapraskalo. Otevřel oči a uviděl, jak predátor zuřivě trhá provaz — ne jeho.

Na třetí pokus se uzel uvolnil, lano prasklo a stařec těžce dopadl do sněhu. Ležel tam a nemohl uvěřit, že žije. Vlk stál vedle něj, těžce oddechoval a klidně se na něj díval, jako by ho poznal.

A tehdy si lesník vzpomněl. Minulou zimu obcházel svůj revír a narazil na past nastraženou pytláky. V ní se zmítal mladý vlk. Tlapu měl sevřenou v železe, vrčel a snažil se kousat.

Stařec mohl projít kolem. Ale místo toho zvíře opatrně přikryl bundou, rozevřel past a pustil ho zpátky do lesa.

Tehdy se vlk také otočil a dlouho se na něj díval.

Teď udělal totéž.

Lesník se pokusil vstát. Vlk ustoupil o pár kroků, ještě jednou krátce zavyl — a pomalu zmizel mezi stromy.