…Ne v gestu slabosti. Ale v gestu uznání.

Byl to krátký pohyb. Sotva znatelný. Přesto naprosto zřetelný.

Pak se jaguár otočil.

Bez zavrčení. Bez výpadu. Bez jediného projevu agrese. Pomalu se rozběhl proti proudu, našel mělčinu a zmizel mezi stromy džungle, jako by se nikdy nestalo nic výjimečného.

Zůstalo po něm jen rozvířené bahno a ticho, které bylo těžší než hluk deště.

Miguel klečel ve vodě ještě dlouhé minuty. Tělo se mu třáslo vyčerpáním, ruce měl rozedřené, plíce pálily. Ale v hlavě měl zvláštní klid. Takový, jaký necítil ani po úspěšných misích, ani po návratu z boje.

Když se vyškrábal zpět nahoru, jednotka mlčela. Nikdo si nedovolil poznámku. Nikdo se nesmál. Všichni věděli, že byli svědky něčeho, co se nevejde do hlášení ani do rozkazu.

„Pane,“ řekl nakonec jeden z vojáků tiše, „proč jste to udělal?“

Miguel se podíval zpět k řece, kde už nebyla žádná stopa po zápasu. Jen proud, déšť a džungle.

„Protože některé hranice nejsou mezi nepřítelem a spojencem,“ odpověděl.
„Ale mezi lhostejností a tím, že ještě zůstáváme lidmi.“

O několik dní později byla operace ukončena. Úspěšná. Beze ztrát. Bez incidentů.

Ale Miguel si byl jistý jednou věcí:

Ať už v životě zachránil kohokoli, žádný pohled se mu nevryl do paměti tak hluboko jako ten okamžik, kdy se v rozbouřené řece setkaly oči člověka a predátora… a oba se rozhodli nezabíjet.

Protože i v nejdivočejší džungli někdy zvítězí něco, co nemá tesáky ani zbraně.
Jen volbu.