Pozval mě k sobě domů na večeři s tím, že chce strávit večer v klidu, daleko od ruchu restaurací. Myslela jsem si, jak hezké – muž, který chce sám něco uvařit.

Šla jsem na setkání v dobré náladě. Nebyla to náhodná schůzka, ale krok vpřed – dva měsíce jsme si už psali a pozvání k němu domů působilo jako přirozený další krok.

Když jsem vstoupila do bytu, zdálo se všechno v pořádku. Na stole v obýváku stály dvě skleničky. Ale kuchyně skrývala „překvapení“.

Dřez byl plný špinavého nádobí a na stole ležely rozbalené potraviny, jako by je někdo jen vysypal z tašky. Po večeři ani stopy.

„Tak tady to máš,“ řekl klidně. „Všechno je připravené.“

Nevěděla jsem, co si mám myslet.

„Chci vidět, jaká jsi hospodyně,“ dodal. „Slova nic neznamenají. Kuchyně ukáže všechno. Potřebuji ženu, která se umí postarat o domácnost i o muže.“

Dokonce přiznal, že nádobí schválně neumyl – byla to zkouška.

Stála jsem v elegantních šatech uprostřed cizího nepořádku a najednou mi došlo, že nejde o večeři. Šlo o kontrolu.

Celý život nás učili být trpělivé, pohodlné, vděčné. Pomáhat a přizpůsobovat se. Mám padesát osm, vychovala jsem děti, starala se o nemocného manžela. Umím vařit, uklízet, postarat se o domácnost.

A právě proto jsem neměla potřebu to znovu dokazovat.

Přišla jsem na schůzku, ne na zkoušku. Chtěla jsem společnost, ne roli uklízečky.

Když jsem mu řekla, že jeho nádobí mýt nebudu, urazil se. Začal mluvit o tom, že „ženy dnes už nejsou jako dřív“ a že „zůstanu sama“.

Klidně jsem vzala bonboniéru, kterou jsem přinesla, a odešla.

Někdy je nejdůležitější rozhodnutí právě to — odejít.
A sebeúcta často začíná obyčejným slovem: „ne