Viděli v ní snadnou kořist – osamělou dívku po běhu. Co by na tom mohlo být složité?

Tři mladíci na motorkách náhle vjeli na stezku a zablokovali jí cestu. Ráno bylo tiché, park téměř prázdný. Veronika právě dokončila trénink a chystala se domů. Hudba ve sluchátkách přestala hrát – nebezpečí vycítila dřív, než zazněla první slova.

„Tak co, krásko, půjčíš nám telefon?“ ušklíbl se jeden z nich.
„A ty hodinky taky,“ přidal se druhý, přejíždějíc ji pohledem.
„Nedělej problémy a rozejdeme se v klidu,“ řekl třetí.

Postavili se kolem ní, aby neměla kam ustoupit. Smáli se, přesvědčení, že před nimi stojí vyděšená oběť.

Veronika ale ani nekřičela, ani neprosila o pomoc. Stála klidně, pozorně je pozorovala.

„Jste si jistí, že v tom chcete pokračovat?“ zeptala se tiše.

Mladíci se rozesmáli.

„A co nám asi uděláš?“ ušklíbl se jejich vůdce. „Tady nikdo není.“

Veronika se lehce usmála.

„Právě. Jsme tu jen my.“

Jeden z nich znejistěl, ale vůdce už udělal krok vpřed.

„Telefon a řetízek. Hned.“

V tu chvíli se ze zatáčky mezi stromy pomalu objevili dva muži v tmavém oblečení. Šli klidně, bez spěchu, ale z jejich chůze byla cítit síla a jistota.

Mladíci ztichli.

„Je nějaký problém?“ zeptal se stručně jeden z mužů.

Veronika se ani neotočila.

„Už není,“ odpověděla klidně.

Teprve tehdy jim došlo, že situace není taková, jak si mysleli. Byli přesvědčeni, že napadli bezbrannou dívku.
O minutu později pochopili, jak moc se mýlili.