Je mi čtyřicet šest. Pracuji sama na sebe, jsem finančně nezávislá, nikdy jsem nebyla vdaná — a nepovažuji to za tragédii.

Nedávno jsem se seznámila s Antonem, kterému je padesát devět. Na fotografii působil seriózně: oblek, šediny na spáncích, sebejistý pohled. V komunikaci byl zdvořilý, kultivovaný a důstojný.

Před schůzkou jsem z čisté zvědavosti zadala jeho jméno do vyhledávače a narazila na jeho seznamkový profil. Jasně tam stálo:

„Hledám manželku ve věku 25–32 let. Je mi 59.“

Bylo to překvapivé, ale rozhodla jsem se zeptat přímo.

Na schůzku přišel přesně, upravený, elegantní, s drahými hodinkami. Po pracovní části se rozhovor stočil k osobnímu životu.

„Hledám vážný vztah,“ řekl.
„I přes seznamky?“ zeptala jsem se.
„Ano. Vím přesně, koho chci, proto mám nastavený věkový filtr.“

Podívala jsem se na něj.
„Opravdu hledáte ženu do třiceti dvou let? Je to pro vás zásadní?“

„Ano,“ odpověděl klidně.
„Proč?“

Napil se kávy.
„S mladšími je to jednodušší. Nežijí minulostí, tolik si nestěžují, berou život lehčeji.“

Musela jsem se pousmát — a zároveň mi to bylo líto.

„Takže ženy vašeho věku si podle vás jen stěžují?“
„Ve většině případů ano. Mají příliš mnoho zkušeností. Je to složité.“

Odložila jsem lžičku.
„Vy máte za sebou dva rozvody, náročné podnikání a zdravotní problémy. Když mluvíte o svých, jsou to fakta. Když o nich mluví žena, jsou to stížnosti?“

Zamračil se.
„Já jen chci pohodlí.“
„Pohodlí znamená partnerku, která se neptá a neodporuje?“
„Přeháníte,“ řekl podrážděně.
„Ne. Nechcete ženu svého věku, protože ta by byla rovnocenným partnerem.“

Tím náš rozhovor prakticky skončil. Rozhodl se, že spolupracovat nebudeme. Zaplatila jsem si svou kávu a odešla.

Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Je mi čtyřicet šest. Mám vrásky, šediny, zkušenosti — dobré i těžké. Vím, co znamená nést odpovědnost a zvednout se po pádu.

Nežiji minulostí. Žiji realitou.

A pochopila jsem jednu věc:
On nehledá mladší ženu.
Hledá iluzi vlastní mladosti.