Dva měsíce jsem si nalhávala, že je to jen shoda okolností. Že má složité období. Že zapomenutá peněženka je jen nešikovnost, ne záměr.

S Danielem jsme se poznali pracovně. Působil seriózně – drahý oblek, sebevědomý projev, řeči o investicích a velkých plánech. Na první schůzce zaplatil bez zaváhání, a já si pomyslela: „Dospělý muž, finančně zabezpečený.“

Na druhé schůzce v kině si však náhle „vzpomněl“, že zapomněl peněženku v autě a telefon měl vybitý.
„Zaplať ty a já ti pošlu peníze později,“ řekl nenuceně.

Platba nikdy nepřišla.

A pak se podobné situace opakovaly. V restauraci „nefungovala“ banka v aplikaci. Na benzínce byla karta „v jiném saku“. V obchodě měl údajně překročený limit. Věta „Pošlu ti to později“ zaznívala stále častěji.

Částky sice nebyly vysoké, ale pravidelně měly dopad. A pokaždé mi bylo nepříjemné si o své peníze říkat.

Nejvíc mě zasáhly narozeniny. Řekl, že mi objednal luxusní dárek, ale zásilka se zpozdila. Dárek nikdy nepřišel. Zato v restauraci opět „zapomněl“ peníze.

Tehdy mi došlo, že to není náhoda. Je to pohodlný způsob, jak žít na úkor druhých.

Rozhodla jsem se reagovat elegantně.

Pozvala jsem ho do luxusní restaurace v centru města. Přišel spokojený – byl zvyklý, že platím já.

Objednala jsem si všechno, na co jsem měla chuť – víno, hlavní chod, dezert. Jedl s chutí, ale nervozita se objevila, když přinesli účet.

Otevřela jsem kabelku a udělala dramatickou pauzu.

„Zdá se, že jsem nechala peněženku doma… A telefon mám vybitý. Zaplatíš ty? Pošlu ti peníze později.“

Zarazil se. Připomněl mi, že jsem ho pozvala. Klidně jsem odpověděla, že takové věci se stávají.

Chvíli se snažil obhajovat výmluvami o limitech a technických problémech. A pak – jako zázrakem – aplikace fungovala, karta se našla a peníze byly k dispozici.

Zaplatil.

Po večeři jsem si zavolala taxi a rozloučila se. Už nikdy nedostal žádnou další platbu ode mě. Za dva měsíce jsem mu poslala dostatek peněz.

Později mi psal z různých profilů a obviňoval mě z podvodu. Četla jsem to klidně.

Nakonec pochopil.