V pět ráno zazvonil telefon. Nejprve jsem vůbec nerozuměla, kdo mluví.
Hlas mého zetě zněl chladně a stručně:
— Přijeď si pro svou dceru. Už ji nechceme.

A zavěsil.

Jela jsem prázdnou, mokrou silnicí a cítila, jak se mi svírá hruď. Mé Loře je teprve čtyřiadvacet. Před třemi lety se provdala za Daniela z bohaté rodiny. Vždy působili povýšeně, ale snažila jsem se věřit, že jde jen o rozdílné povahy.

Když jsem dorazila na autobusovou zastávku, čekala tam policie. Lora ležela pod přístřeškem, promočená a vyčerpaná, třásla se zimou.

Klekla jsem si k ní.
„Mami…,“ zašeptala slabě.

V nemocnici se jí lékaři okamžitě ujali. Řekli mi, že její stav je vážný a bude potřeba čas. Jediné, na co jsem myslela, bylo, aby přežila.

Později mi tiše vyprávěla, že vše začalo dalším konfliktem v jejich domě – napětí, ponižování, tlak. Situace se postupně vymkla kontrole.

Seděla jsem u její postele na jednotce intenzivní péče a držela ji za ruku. Přístroje tiše bzučely, světlo bylo chladné. A mezitím lidé, kteří ji uprostřed noci vyhodili, pokračovali ve svém životě, jako by se nic nestalo.

Tehdy jsem pochopila, že to nemůže zůstat bez následků.

Nešla jsem k jejich domu a nedělala scénu. Shromáždila jsem důkazy – záznamy z kamer, svědectví – a předala je novináři, kterému jsem věřila.

Příběh se stal veřejným.

Během několika týdnů jejich jméno ztratilo vážnost. Obchodní partneři rušili spolupráce. Lidé se ptali. Reputace, budovaná roky, se rozpadla během okamžiku.

A já mezitím seděla u Lořiny postele.

Po dvou měsících otevřela oči.

Lékaři říkali, že je to téměř zázrak. Čeká nás dlouhá rehabilitace. Stále je slabá, rychle se unaví, ale žije.

A to je to nejdůležitější.

Popřejte mé dceři zdraví.