Marie už dlouho cítila, že její manžel se od ní vzdaluje. Mladá zdravotnice Anna byla kolem Davida příliš často – služební cesty, dlouhé rozhovory, „náhodná“ setkání. V malé vesnici si lidé všimnou všeho.

Marie se s Annou několikrát snažila mluvit přímo. Prosila ji, aby se držela dál od její rodiny. Anna odpověděla klidně:
— Je to dospělý muž, rozhoduje se sám.

Ta slova Mariei bolestně zasáhla.

Když David náhle zemřel, vše se stalo příliš rychle. Marie zůstala sama, vdovou. Anna přišla na pohřeb, stála stranou, bledá a tichá.

Tu noc udělala Marie zvláštní věc. Vzala fotografii Anny a tajně ji vložila do rakve k manželovi. Bylo to její symbolické „uzavření“ celého příběhu.

Po pohřbu přistoupila k Anně a nahlas, aby to slyšeli ostatní, řekla:
— Vložila jsem tvou fotografii k němu. Za takové věci se platí.

Ve vesnici, kde lidé věří na znamení a pověry, to stačilo.

Brzy začaly kolovat řeči o „prokletí“ a o tom, že mrtvé nelze znepokojovat.

O několik dní později se Anna necítila dobře. Pro vesničany to bylo důkazem, že „trest“ opravdu existuje.

Marie zůstala klidná a působila překvapeně. Dokonce chodila do kostela, aby vzbudila dojem nevinnosti.

Anna však mystiku nevěřila. Všimla si, že jí sousedé nosili jídlo a pití. Přestala přijímat cokoli z cizích rukou a používala jen to, co si sama koupila.

Postupně se její stav zlepšil.

A tehdy pochopila, že nejde o žádné prokletí.

Někdo jen chtěl, aby tomu celá vesnice uvěřila – a aby se nikdo neptal na pravdu.

A právě tuto lekci si lidé ve vesnici ještě dlouho pamatovali.