Příbuzní stáli na molu a smáli se, netušili však, co se stane, až žena vyplave z vody.

Devatenáctiletý vnuk se usmíval, jako by šlo o nevinný žert.

— Babi, vždyť jsi říkala, že neumíš plavat. Tak je čas se to naučit, ne? — zasmál se.
— Nedělej si legraci. Vody se opravdu bojím, — odpověděla nervózně.

Lehký strk do zad ji poslal přímo do jezera. Voda se nad ní zavřela a na chvíli zmizela pod hladinou.

Když se vynořila, v očích měla opravdový strach. Snažila se chytit okraj mola, lapala po dechu a těžké šaty ji táhly dolů.

Na břehu se ozýval smích a někdo všechno natáčel na telefon.

— Ona jen předvádí, — řekl syn klidně. — Chce pozornost.

Nikdo jí nepodal pomocnou ruku.

Po chvíli se jí podařilo vyškrábat nahoru. Ležela na prknech, třásla se, voda jí stékala z vlasů. Smích postupně utichal.

Postavila se. V jejím pohledu nebyl ani pláč, ani panika — jen pevné rozhodnutí.

Vytáhla telefon a vytočila číslo.

— Dobrý den. Chci nahlásit napadení. Mám k tomu videozáznam.

Úsměvy zmizely.

— Mami, vždyť to byl jen vtip! — snažil se syn situaci zlehčit.
— Vtip končí tam, kde začíná ohrožení života, — odpověděla klidně.

Narovnala se a dodala:

— Zítra se vystěhujete z mého bytu. Už vás nebudu živit. Jste dospělí, naučte se nést odpovědnost.

V dálce už byly slyšet sirény. Tentokrát se nikdo nesmál.